Pohledem znalce: Kombinované kotle na pevná paliva v kotlíkových dotacích

zdroj : tzb-info,Ing. Zdeněk Lyčka

 

Na tiskové konferenci dne 8. listopadu ministr životního prostředí Richard Brabec sdělil, že v dohledné době bude vyhlášena třetí vlna kotlíkových dotací s tím, že s největší pravděpodobností v této vlně již nebude podporována instalace kombinovaných kotlů umožňujících spalovat dřevní pelety i uhlí. Velká většina zastánců obnovitelných zdrojů energie zajásala, protože bude konečně ukončena podpora spalování uhlí. Je to ovšem z pohledu požadavku na zvyšování podílu OZE v energetice důvod k radosti? Na první pohled jednoduchá odpověď může mít svůj zádrhel.

Kombinované kotle

Pojem kombinované kotle na pevná paliva se začal oficiálně používat v souvislosti se zahájením kotlíkových dotací. Jako kombinované jsou definovány teplovodní kotle, které jsou výrobcem určeny ke spalování dřevních pelet i uhlí (bez určení, zda černé, či hnědé). Typickým příkladem takovéhoto kotle je automatický kotel s retortovým hořákem, který je schopen spalovat všechny druhy drobných pevných paliv do určité zrnitosti. Podmínkou je, aby výrobce před uvedením takovéhoto kotle na trh provedl jeho řádnou certifikaci (počáteční zkoušku typu) u autorizované osoby pro obě paliva. A pro potřeby dotace vydal prohlášení, že kotel plní podmínky ekodesignu pro tato paliva.

Kotle do jmenovitého výkonu 70 kW musejí být od 1. dubna 2017 také označeny energetickým štítkem podle Nařízení Komise (EU) 2015/1187. Z pohledu ekodesignu a energetického štítkování výrobce zvolí jedno palivo jako preferované a druhé jako jiné vhodné. Energetická třída se poté vypočítává pouze pro palivo preferované. Z tohoto důvodu volí výrobci jako preferované palivo dřevní pelety, protože tak může být kotel zařazen do jedné ze tříd A (zpravidla A+). V případě uhlí jako preferovaného paliva by to byla třída C. Kotel tak může legálně spalovat hnědé uhlí, i když je „úředně“ brán jako zdroj třídy A+. V současné době lze vzhledem k značnému rozdílu v nákladech na palivo předpokládat, že ve většině kombinovaných kotlů se spaluje hnědé uhlí. Ovšem vše nasvědčuje tomu, že se éra spalování uhlí v malých teplovodních kotlích velice rychle blíží ke konci. Již stávající strategické vládní dokumenty zabývající se energetikou (Státní energetická koncepce) a ochranou ovzduší (Národní program snižování emisí) hovoří o nutnosti zavedení dodatečné daně na fosilní paliva i pro malé zdroje (obdoba emisních povolenek) a nutnosti legislativního zajištění tříděného uhlí pro velké zdroje. S realizací těchto opatření se již buď započalo nebo v dohledné době započne. Jedinou brzdou radikálnějšího postupu je v současné době pouze sociální dopad na nejchudší vrstvy obyvatel. Ovšem doba se velice rychle mění a dle mého názoru lze dostupnost levného tříděného hnědého uhlí pro maloodběratele počítat na roky. Takže nahrazení uhlí dřevní peletou ještě za životnosti v současnosti instalovaných kombinovaných kotlů není žádnou utopií.

Kotlíkové dotace

V první vlně kotlíkových dotací bylo možné podporovat instalaci i čistě uhelných kotlů splňujících technické podmínky ekodesignu. V druhé vlně bylo možné podporovat již jen kombinované kotle. Proto se krátce vrátím k výsledkům druhé vlny dotací. Jen pro upřesnění uvádím, že jako druhá vlna je míněna 2. výzva vyhlášená MŽP v roce 2017, která mohla v některých krajích probíhat v několika vlnách (a někde ještě dobíhá).

Podle předběžných údajů bylo v rámci druhé vlny krajskými úřady přijato více než 30 tisíc žádostí o dotaci na výměnu starého ručně přikládaného kotle na pevná paliva. Více než polovinu (52 %) starých kotlů v žádostech o výměnu tvoří litinové prohořívací kotle, ve kterých se doposud spalovalo převážně kusové dřevo a necelá 4 % kotle zplyňovací. Z nově instalovaných zdrojů mají více než 34 % tvořit tepelná čerpadla (v  drtivé většině TČ vzduch/voda), 28 % plynové kondenzační kotle, 21 % kombinované kotle a 17 % kotle čistě na biomasu. Průměrná cena za instalaci zdroje je také zajímavá. U TČ to je 218 tis. Kč, u kotlů na biomasu 133 tis., u kombi kotlů 126 tis., a u plynových 109 tisíc.

Přesná čísla doposud nejsou známá, ale s poměrně přesným odhadem lze konstatovat, že přibližně 15 tisíc čistě biomasových kotlů bylo (či v dohledné době bude) nahrazeno řádově pouze 5 tisíci kotli čistě biomasovými. U dalších podpořených zdrojů je využití OZE vyloučeno (plynový kondenzační kotel), či je více či méně problematické. U kombinovaných kotlů nelze určit, kolik jich bude v nejbližších letech spalovat pelety, u TČ je podíl OZE závislý na typu čerpadla a správnosti jeho instalace.

Více než 90 % TČ tvoří TČ vzduch-voda. Podle oficiální metodiky EUROSTAT je u těchto čerpadel počítáno s průměrným ročním topným faktorem 2,5, což znamená, že na produkci 1 kWh tepelné energie bylo u nich použito 0,4 kWh elektrické energie a 0,6 kWh OZE. Elektřina se u nás vyrábí sice z 11 % z obnovitelných zdrojů, ale celkově s účinností cca 36 %. Takže na 1 kWh energie předané otopné soustavě takové tepelné čerpadlo využije 0,6 kWh OZE, ale „spotřebuje“ cca 1 kWh energie obsažené v neobnovitelném zdroji (podrobněji vše popíšu v samostatném článku).

Co nahradí kombinované kotle?

Podle vývoje portfolia nově instalovaných zdrojů v rámci kotlíkových dotací lze předpokládat, že vyloučení kombinovaných kotlů z dotací využijí především TČ a plynové kondenzační kotle ke zvýšení svého podílu mezi nově instalovanými zdroji tepla. Zatímco v první vlně tyto dva zdroje získaly podíl necelých 40 %, ve druhé již to bylo 60 %. Nelze naopak předpokládat, že „výpadek“ 6,5 tisíce kombinovaných kotlů nahradí kotle zplyňovací a peletové.

Z mého pohledu je to ovšem špatná zpráva pro biomasu a OZE celkově. Tam, kde se nyní instaluje plynový kotel či TČ, se bude v dohledné budoucnosti těžko „dostávat“ biomasa. Na druhou stranu se u nově instalovaných kombinovaných kotlů dá s velkou pravděpodobností předpokládat, že i když budou zpočátku spalovat uhlí, ještě za jejich životnosti postupně přejdou z přirozených důvodů ceny paliva na spalování pelet.

Česká republika má technologicky i surovinově velký potenciál na to výrazně zvýšit podíl dřevní pelety jako paliva pro malé teplovodní kotle. Jako u domácího zdroje je nyní, a zvláště v budoucnu jistě bude, předvídatelný cenový vývoj tohoto paliva, což rozhodně u cen plynu a elektrické energie není tak jednoduché. Proto i z ekonomického hlediska bude využití pelet stále zajímavější.

Současná hysterie okolo využívání pevných paliv v malých teplovodních kotlích by se rozhodně neměla týkat peletových kotlů, protože se jedná o kvalitní nízkoemisní zdroje využívající domácí palivo. Navíc na současném znečištění ovzduší ze spalování pevných paliv v domácnostech se drtivou většinou podílejí staré nevyhovující kotle, které by i díky dotacím měly být v horizontu několika málo let vyměněny. Plynofikací a „elektrifikací“ malých zdrojů se jednak snižuje podíl OZE na celkové energetické bilanci, jednak to zvyšuje naši závislost na dovozu energetických surovin.

Pohledem znalce: Uhlí jako garanční palivo pro malé zdroje

zdroj: tzb-info,Ing. Zdeněk Lyčka

Základní povinností kontrolora kotlů je zjistit, zda je ve zdroji spalováno výrobcem předepsané a zákonem povolené palivo. To se týká i nekvalitních „uhelných“ paliv z individuálních dovozů. Odstranit nežádoucí praxi používání nevhodného paliva pomůže zpřísnění požadavků na uhlí uváděné na trh v Polsku, odkud většina individuálně dovezených uhelných paliv pochází.

Při povinné kontrole teplovodních kotlů na pevná paliva je jednou ze základních povinností kontrolora zjistit, zda je ve zdroji spalováno výrobcem předepsané a zákonem povolené palivo. Vedle spalování odpadů zákon zakazuje již několik let spalování také některých nekvalitních „uhelných“ paliv, což by měl zkušený technik bezpečně poznat. Nicméně kupodivu velice často dělá mnohým kontrolorům problém stanovit, zda je provozovatelem spalováno výrobcem předepsané (garanční) palivo. Typickým příkladem jsou kotle, které byly certifikovány na spalování černého uhlí (koksu), ale v reálném provozu se v nich spaluje uhlí hnědé. Ovšem v dokladu o kontrole je uvedeno, že je spalováno palivo v souladu se zákonem.

Zákonné požadavky na pevná paliva

Co se týče zákonných požadavků, pak ty jsou rozděleny na dvě základní skupiny. Jednak jsou to požadavky na kvalitu paliv, které podle §16 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, musí dodržovat osoby uvádějící pevná paliva na trh v České republice. V prováděcí vyhlášce k zákonu (vyhláška č. 415/2012 S.) jsou uvedeny minimální kvalitativní požadavky na uhlí a výlisky z uhlí (nikoliv koksu) a požadavky na kvalitu výlisků z biomasy (tedy nikoliv například kusového dřeva). U uhlí pro zdroje do 300 kW se jedná o požadavky na obsah vody (max.33 % hm.), výhřevnost (min. 15 MJ/kg), popelnatost (max. 13 % hm.), měrnou sírnatost ( max. 0,65 g/MJ), podsítné (max. 20 %) a obsah prachu (max. 10 %). Prodejci uhlí musí u prodávaných paliv dodržovat tyto parametry a odběrateli vydat doklad potvrzující jejich dodržení. U domácích prodejců je tedy do jisté míry zaručena vyhláškou stanovená kvalita paliva. Ovšem není tím nijak postižena možnost individuálního nákupu nekvalitního paliva v zahraničí. Tedy například v Polsku.

Druhou kategorií zákonných požadavků jsou požadavky na provozovatele zdroje o jmenovitém příkonu do 300 kW podle §17 zákona. Ten má především zakázáno spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, uhelné kaly a proplástky. Zákon ani vyhláška nedefinují přesně, co znamená označení hnědé uhlí energetické, ale podle běžných obchodních zvyklostí se jako uhlí energetické nazývají „prachová“ uhlí, u nichž není stanovena minimální hranice pro zrnitost (hruboprach, průmyslové směsi). Pro malé zdroje jsou určena uhlí tříděná, u kterých je stanovena jistá minimální hranice zrnitosti, tedy uhlí druhu kostka (40-100), ořech 1 (20-40) a ořech 2 (10-20). Uvedené zrnitosti platí pro české tříděné uhlí.

Další povinností provozovatele je spalovat ve svém zdroji pouze paliva, která splňují požadavky na kvalitu paliv podle vyhlášky a jsou výrobcem určená pro spalování v tomto zdroji. Jinými slovy, provozovatel smí ve zdroji spalovat pouze garanční paliva, pro která výrobce zdroj certifikoval před uvedením na trh. Současně však tato paliva musí odpovídat požadavkům na kvalitu podle vyhlášky. Tím je tedy i provozovateli zakázáno spalovat v zahraničí nakoupené uhlí, které kvalitou neodpovídá vyhlášce. Tento zákaz je ovšem pouze teoretický, protože většina běžných provozovatelů o vyhlášce nic neví a navíc pro ně často platí – uhlí jako uhlí.

Garanční palivo

Jak jsem již uvedl, při certifikaci před uvedením nového výrobku na trh výrobce používá přesně definované palivo, kterému se říká garanční, či předepsané. Pokud je spalováno palivo jiné než předepsané, dosahuje kotel jiných provozních parametrů a téměř s jistotou nižší účinnosti. Vlastnosti pevných paliv, pro které může být teplovodní kotel certifikován, jsou přesně definovány v normě ČSN EN 303-4:2013 (viz. obrázek). Zvolené zkušební palivo pak musí být uvedeno na výrobním štítku (například hnědé uhlí b1) i v průvodní dokumentaci.

V normě uvedené požadavky udávají rozmezí kvality, ve kterém se musí garanční palivo pohybovat. Výrobce může v průvodní dokumentaci ke kotli tyto požadavky zpřísnit. Na výrobním štítku a v technické dokumentaci nelze uvést pouze obecné označení uhlí, ale přesný druh paliva podle výše uvedeného normativního rozdělení.

Uhlí jako palivo

Proč nelze u garančního paliva běžně zaměňovat hnědé uhlí za černé, či obecně hovořit pouze o uhlí? Protože mezi vlastnostmi těchto paliv je značný rozdíl. Rozdíl je nejen mezi vlastnostmi hnědého a černého uhlí, ale i mezi uhlím stejné kategorie. Kvalita uhlí je obecně do značné míry závislá na lokalitě, ve které je vytěženo. Proto i mezi kvalitou uhlí z různých lomů jsou podstatné rozdíly ve složení hořlaviny, podílu popelovin, sirnatostí. Snad jediné, v čem se uhlí jako palivo pro malé kotle podobá, je specifický rozměr. Do malých teplovodních kotlů lze jako palivo používat výhradně uhlí tříděné. Jako tříděná uhlí jsou označeny ty druhy, u kterých je stanovena jejich zrnitost. Tedy minimální a maximální rozměr. Dělení tříděných uhlí podle velikosti frakcí je do značné míry záležitostí jednotlivých lomů a obchodních společností.

A tím ovšem podobnost končí. Mladší hnědé uhlí má oproti uhlí černému nižší výhřevnost, ale vyšší podíl prchavé hořlaviny, který v průměru překračuje hranici 50 %, takže se jedná o palivo, které hoří dlouhým plamenem. Naopak u výhřevnějšího černého uhlí se podíl prchavé hořlaviny pohybuje na hranici 30 %, takže plamen nad základní vrstvou (žhavými uhlíky) je podstatně kratší. Pokud je kotel konstruovaný pro spalování hnědého uhlí, pak v něm lze zpravidla spalovat také uhlí černé (pokud to výrobce povoluje). Ovšem v kotli konstruovaném na spalování černého uhlí není vhodné hnědé uhlí spalovat, protože vzhledem ke krátké cestě spalin v kotli nedojde k úplnému vyhoření prchavé hořlaviny. Spalování probíhá za „drastických“ podmínek s minimální účinností a s obrovskými emisemi.

Vedle dodržení předepsané vlhkosti je u uhlí nutné dodržet jeho výrobcem předepsanou zrnitost. Čím drobnější je palivo, tím větší má měrnou plochu a tím rychleji uvolňuje prchavou hořlavinu a rychleji hoří. Velikostí se dá tedy do jisté míry „naprogramovat“ vyhořívání paliva a zvláště u kotlů s ručním přikládáním i výkon kotle. Zvláště u automatických kotlů je pravidlo – shoří vše, co velikostí projde podavačem paliva – dosti zavádějící. Pokud je kotel stavěn na velikost ořech 2 (zrnitost 10 – 20 mm), pak drobnější polský ekogrošek (5 – 10 mm) v něm shoří samozřejmě také, ale za cenu horšího spalování a velkého zanášení kotlového tělesa.

Většina výrobců přesné požadavky na kvalitu garančního paliva uvádí až v podrobné technické dokumentaci a nikoliv v propagačních materiálech. O to více je proto nutné jim věnovat pozornost. Protože v případě reklamace se jako první kontroluje kvalita používaného paliva. Například většina polských teplovodních kotlů je konstruována a certifikována pro spalování polského černého uhlí. U nás je prozatím relativní dostatek hnědého tříděného uhlí, ale naopak černé tříděné uhlí je pro malé zdroje využíváno minimálně (zvláště s ohledem na jeho cenu). I díky kotlíkovým dotacím se výrazně zvýšil dovoz polských automatických kotlů do ČR, ovšem ne všechny jsou uzpůsobeny (certifikovány) pro spalování hnědého uhlí. Pokud provozovatel v tomto kotli přesto hnědé uhlí spaluje, porušuje zákon. A pokud si do něj nakoupí polské černé tříděné uhlí, nemusí to být také nijak přínosné pro životní prostředí, i když se jedná o kotel automatický (jak se dozvíme dále).

Problémy s polskými palivy

Zákaz prodeje některých zakázaných druhů pevných paliv u nás byl obcházen jejich individuálních nákupem v Polsku, kde ještě donedávna byl trh s těmito palivy regulován pouze minimálně. Nedávno zde však byl přijat nový zákon o kvalitě paliv, ke kterému byla vydána v říjnu prováděcí vyhláška. Podstatně se tak zpřísňují požadavky na kvalitu uhlí uváděného na polský trh. Je to dobrá zpráva i pro naše životní prostředí, protože by se tak měl výrazně omezit individuální dovoz paliv, jejichž spalování je u nás zakázáno, ovšem jejichž nízká cena je velkým lákadlem pro provozovatele malých spalovacích zdrojů na pevná paliva. Zmíněný polský zákon již od září letošního roku zakazuje prodej uhelného prachu a kalů. Od 30. června roku 2020 pak bude zcela zakázáno uvádět na trh hnědé uhlí, jehož kvalita je nesrovnatelné horší než kvalita hnědého uhlí českého. Zvláště jeho výhřevnost se pohybuje často pouze na hranici 12 MJ/kg, jeho sirnatost je podstatně vyšší, než povoluje naše vyhláška. Proto je blízký zákaz prodeje tohoto uhlí v Polsku také bezesporu přínosem.

Novou vyhláškou byly od 30.6.2020 zpřísněny také požadavky na kvalitu uhlí černého. A jak je to tedy se spalováním polského černého uhlí u nás? Nová polská vyhláška povoluje u tříděných druhů černého uhlí obsah síry 1,2 – 1,7 %, naše „hraniční“ měrná sirnatost 0,65 g/MJ odpovídá obsahu síry cca 1 %, takže zde může nastat s dovozem a spalováním tohoto uhlí problém. Ovšem daleko důležitější je povolená spodní hranice zrnitosti. V Polsku například patří mezi tříděná uhlí i tzv. mial, což je prachové uhlí o zrnitosti 1 – 31 mm, u kterého je navíc povoleno podsítné 30 %!! Tedy více uhelného prachu než uhlí. Problémem jsou i nízká spodní hranice zrnitosti u oblíbeného ekogrošku (5 – 31 mm) a ekomialu (3 – 31 mm). U malých kotlů na spalování uhlí totiž platí, že čím jemnější je palivo, tím větší pravděpodobnost je zvýšeného úletu prachových částic do okolního ovzduší, pokud nejsou přesně dodrženy provozní předpisy (například vysoký tah ve spalinových cestách). Naše vyhláška nestanoví žádnou spodní hranici pro zrnitost uhlí, pouze hranice pro podsítné a obsah prachu (což je podíl frakce o zrnitosti 0 – 10 mm v podsítném). U těchto „tříděných“ druhů uhlí je tedy velice důležité kontrolovat, zda jsou spalovány pouze a výhradně v kotlích, které jsou pro ně konstruovány. Obecně platí pravidlo, že spalování takovýchto prachových uhlí v malých zdrojích může znamenat velký problém s vysokými emisemi jemných prachových částic.

Pohledem znalce: Povinné zapojení bezpečnostního dochlazování zdrojů tepla na pevná paliva

zdroj: TZB info-Ing. Zdeněk Lyčka

U některých spalovacích zdrojů tepla na pevná paliva je nutné instalovat bezpečnostní zařízení, takzvanou dochlazovací smyčku. V článku je vysvětleno, kdy je to nutné. Pokud není dochlazovací smyčka v těchto případech nainstalována, bude to oprávněná příčina vydání protokolu z kontroly tohoto zdroje s negativním stanoviskem.


© Fotolia.com

Absence povinných bezpečnostních prvků je jednou z hlavních příčin havárií kotlů, případně krbů a kamen na pevná paliva s teplovodním výměníkem. Je rovněž důvodem k odstoupení pojišťoven od vyplacení pojistného plnění v případě pojistné události. Neexistující či nefunkční zabezpečovací zařízení také znamená, že kotel není provozován v souladu s pokyny výrobce, což znamená negativní osvědčení v případě jeho pravidelné kontroly podle zákona o ochraně ovzduší, a tedy provoz takovéhoto zdroje je v rozporu se zákonem. Mezi základní bezpečnostní prvky patří u těchto zdrojů tepla zařízení sloužící k odvedení přebytečného tepla v případě poruchy. Ne každý kotel, či lokální topidlo s výměníkem však musí být tímto zařízením vybaveno a provozováno.

Důsledek evropské legislativy

Povinnost řešit bezpečné odvedení přebytečného tepla u malých teplovodních zdrojů tepla, spalujících pevná paliva, zavedla v roce 1997 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/23/ES pro tlaková zařízení (Směrnice byla přejata do naší legislativy NV č.182/1999 Sb., které bylo později nahrazeno NV č.26/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na tlaková zařízení). Mezi tlaková zařízení patří podle tohoto dokumentu také sestavy určené pro výrobu teplé vody při teplotách nepřesahujících 110 °C (mezní teplota), do kterých se ručně nakládá pevné palivo a u kterých součin PS x V, tedy maximální provozní přetlak PS [bar] vynásobený vodním objemem výměníku V [litr], je větší jak 50.

Bezpečný provozu sestav se součinem PS x V vyšším jak 50 musí být zajištěn bezpečnostní výstrojí proti překročení povolené mezní teploty ohřívané vody. Pokud to vztáhneme na tepelné soustavy, pak velká část zdrojů tepla spalujících pevná paliva (kotle, lokální topidla s výměníkem), musí být vybavena zařízením pro bezpečné odvedení tepla tak, aby v nich a napojené teplovodní otopné soustavě nemohla být překročena mezní teplota.

Kdy musí být dochlazování napojeno

Shrňme si tedy výše popsaná fakta. Bezpečnostní výstroj proti přetopení musí mít zdroje ručně přikládané, u kterých součin PS x V je vyšší jak 50 a při jejichž provozu hrozí v krajním případě překročení mezní teploty otopné vody 110 °C.

Netýká se to zdrojů tepla určených pro otevřené otopné soustavy, kde je maximální dosažitelná teplota vody omezena fyzikálně (při běžném atmosférickém tlaku nemůže přesáhnout mezní teplotu 110 °C), kotlů se samočinnou dodávkou paliva (automatických) a lokálních topidel s výměníkem o malém objemu, u kterých součin PS x V je menší než 50.

Na zmíněnou evropskou směrnici reagovaly také příslušné evropské technické normy, platné pro konstrukci teplovodních kotlů a lokálních topidel na pevná paliva.

Normativní požadavky na teplovodní kotle

V roce 1999 byla vyhlášena norma EN 303-5, platná pro konstrukci a zkoušení teplovodních kotlů na pevná paliva o jmenovitém výkonu do 300 kW (v ČR přijata v únoru 2000 jako ČSN EN 303-5:2000). V bezpečnostních požadavcích na kotle je zavedena povinnost konstrukčního zajištění dochlazování kotlů v případě havarijních stavů, při kterých by hrozilo překročení teploty otopné vody 110 °C (nejvyšší normou povolená teplota otopné vody pro kotle). Od ledna 2013 platí upravená novelizovaná ČSN EN 303-5:2013, která byla rozšířena na kotle do výkonů 500 kW.

Norma definuje tzv. zařízení pro odvod přebytečného tepla jako technické řešení, které má zabránit vzniku nebezpečného provozního stavu na straně vody (zvýšení teploty nad 110 °C). U rychle odpojitelných soustav k tomuto stavu dojít nemůže, proto zmíněné zařízení u nich norma nepožaduje. U částečně odpojitelné a neodpojitelné soustavy k nebezpečnému provoznímu stavu dojít může v případě, že se jedná o soustavy uzavřené. Proto norma požaduje jako povinnou výbavu u kotlů pro tyto soustavy instalaci bezpečnostního zařízení pro odvedení maximálního možného tepelného výkonu v případě poruchy. U částečně odpojitelné soustavy je tímto maximálním výkonem míněn zbytkový výkon po částečném přerušení dodávky tepla do soustavy, u neodpojitelné soustavy je míněn jmenovitý tepelný výkon zdroje tepla. Abychom to pochopili, je nutné si definovat odpojitelnost soustavy.

  1. Rychle odpojitelná otopná soustava – při všech provozních podmínkách a při poruše (přerušení přívodu energie nebo náhlý výpadek odběru tepla) může být přerušena výroba tepla tak rychle, že nemůže být vyvolán nebezpečný provozní stav na straně vody, nebo nebezpečný provozní stav na straně spalování (nahromadění hořlavých plynů ve spalovací komoře nebo spalinových cestách s koncentrací CO > 5 %). Týká se to soustav s kotli s řízeným přísunem spalovacího vzduchu ventilátorem a automaticky řízeným přísunem paliva (automatické kotle). V případě výpadku elektrické energie se zastaví dodávka paliva i přísun spalovacího vzduchu a vzhledem k minimálnímu zůstatku paliva na roštu dojde k velmi rychlému poklesu výkonu kotle.
  2. Částečně odpojitelná otopná soustava – působením řídících a regulačních prvků může být zabráněno vzniku nebezpečného provozního stavu na straně spalování, ale výroba tepla může být omezena jen částečně. Tedy pro zabránění vzniku nebezpečného provozního stavu na straně vody je zpravidla nutné odvést alespoň část vzniklého tepla. Jedná se o soustavy s kotli s ručním přikládáním a řízeným přísunem spalovacího vzduchu ventilátorem. Typickým představitelem jsou tzv. zplyňovací kotle.
  3. Neodpojitelná otopná soustava – zdroj tepla nedisponuje řídícími a regulačními prvky, které by mohly zabránit vzniku nebezpečného provozního stavu na straně vody. To se týká běžných kotlů s ručním přikládáním paliva a mechanicky regulovaným přívodem spalovacího vzduchu.

Pokud to shrneme, pak norma EN 303-5 pro malé teplovodní kotle na pevná paliva ukládá kotlům s ručním přikládáním v případě, že jsou zapojeny do uzavřené otopné soustavy, aby byly vybaveny bezpečnostní výstrojí proti překročení povolené mezní teploty ohřívané vody 110°C. U kotlů se samozřejmě předpokládá, že součin provozního tlaku a objemu výměníku je vždy vyšší jak 50. Norma striktně nestanoví, jak má být zařízení pro odvádění přebytečného tepla konstruováno. Uvádí pouze zásadní požadavek, že:

„zařízení musí být funkční bez doplňujících přídavných zařízení a vnější energie, musí být přizpůsobeno konstrukčním a tepelným vlastnostem kotle pro spolehlivé odvedení potřebného výkonu kotle a na vstupu chladící vody musí být zabudována tepelná ochrana spínáním“ (havarijní termostatický ventil).

Jako možné řešení se navrhuje použít tepelnou ochranu vytvořenou spínáním přívodu studené chladicí vody v kombinaci s vestavěným výměníkem tepla zabudovaným v kotli (zásobníkové nebo průtokové ohřívače vody). Jiná řešení nejsou normou vyloučena za předpokladu, že splňují požadavky na ochranu a bezpečnostní požadavky popsané výše.

Výměník tepla pro bezpečnostní zařízení nemusí být vždy zabudovaný přímo do kotlového tělesa. Například u většiny litinových kotlů to je prakticky nemožné. Nicméně u kotlů s ručním přikládáním, pokud výrobce výslovně neuvádí, že jsou určeny pouze pro otevřené otopné soustavy, se má dle ČSN EN 303-5 za to, že je i v tomto případě bezpečnostní zařízení pevnou součástí zdroje a jeho funkčnost se ověřuje při certifikaci. Výrobce musí v průvodní technické dokumentaci popsat instalaci a způsob použití konkrétního pojistného zařízení, se kterým byl kotel certifikován. Musí uvést provozní rozsahy teploty a přetlaku chladící vody.

Dlouze bychom mohli diskutovat o definici požadavku na funkčnost bezpečnostního zařízení bez vnější energie. Nelze totiž pominout hlasy, že požadavek na minimální tlak chladící vody je také v podstatě požadavkem na vnější energii dodávanou soustavou, na kterou je přívod chladící vody napojen. Pokud by byl zdroj chladící vody z tohoto důvodu „vyřazen“, například bude nefunkční vodovod, bylo by prakticky nemožné ve většině domovních kotelen zajistit funkční zapojení dochlazování kotlů. To samé v platí pro tzv. domovní vodárny, které jsou jediným zdrojem vody v domě, ovšem k jejich dlouhodobé funkci je zapotřebí elektřinou poháněného čerpadla.

Na základě jednání výrobců s autorizovanou zkušebnou byl přijat názor, že požadavkem na funkčnost bez vnější energie je myšlena především nezávislost spínacího pojistného ventilu, který spouští „dochlazování“, na elektrické energii. Tedy, že tento ventil musí být termostatický a jeho otevření závislé pouze na teplotě otopné vody ve zdroji tepla (nejčastěji 95 °C). Z pohledu legislativy je tedy podmínka splněna v případě, že je dochlazování napojeno na funkční přívod chladící vody a spínání dochlazování je řešeno termostaticky.

Velice důležitým ustanovením normy EN 303-5 je konstatování, že všechna zařízení pro odvod přebytečného tepla, jsou přípustná jako součást zdroje tepla pouze u teplovodních kotlů se jmenovitým výkonem maximálně 100 kW pro neodpojitelnou soustavu, resp. se zbytkovým tepelným výkonem nejvýše 100 kW u kotlů s částečně odpojitelnou soustavou. U uzavřené soustavy se zdrojem o vyšším výkonu musí být bezpečnostní omezovač teploty instalován individuálně na výstupním potrubí co nejblíže ke zdroji tepla v souladu s EN 12828.

Normativní požadavky pro lokální topidla

Týkají se krbových kamen (ČSN EN 13240), krbových vložek a kachlových kamen (ČSN EN 13299), varných spotřebičů (ČSN EN 12815), které mají zabudovaný ohřívač k ohřevu pitné vody nebo vody k ústřednímu vytápění. Tyto spotřebiče mají výkon rozdělen na sálavou a teplovodní složku, proto jejich výměník v mnoha případech nedosahuje takové velikosti, aby bylo dosaženo limitní hodnoty součinu PS x V > 50. Proto nemusí být u všech těchto lokálních zdrojů jejich součástí bezpečnostní zařízení proti přehřátí otopné vody. A i když má spotřebič z výroby vestavěný bezpečnostní výměník zajišťující ochranu proti přehřátí, o jeho zapojení často rozhoduje projektant, protože ten stanoví pro celou otopnou soustavu maximální provozní přetlak, který je při minimálním objemu otopné vody ve výměníku často limitující. Proto se také normy „řešící“ tyto lokální zdroje zabývají povinnou ochranou proti přetopení pouze okrajově.

Ve výše citovaných normách jsou mezi základními definicemi uvedeny pojmy výměník zajišťující ochranu proti přehřátí (zařízení, které umožňuje uvolnění přebytku tepla ze spotřebiče) a pojistka proti přehřátí (mechanické zařízení řízené teplotou výstupní vody, které v okamžiku dosažení stanovené teploty otevírá odtok v teplovodní části výměníku zajišťujícího ochranu proti přehřátí). Část norem, která definuje požadavky na bezpečnost provozu zdrojů, se ochraně proti přetopení výměníku vůbec nevěnuje. V části věnované zkoušení je uveden postup zkoušky pojistky proti přehřátí, která se ovšem provádí pouze v případě, že je pojistka proti přehřátí součástí spotřebiče.

Konečné shrnutí

Funkční zařízení k dochlazení kotle v případě havárie musí mít všechny ručně přikládané kotle a lokální topidla s teplovodním výměníkem na pevná paliva, napojené na uzavřenou otopnou soustavu. Naopak nemusí jím být vybaven jakýkoliv kotel automatický. Zde ovšem pozor. Pokud je kotel výrobcem definován jako automatický, ale je v něm možné topit i s ručním přikládáním paliva, byť by to bylo jen doplňkově, musí být tento kotel funkčním dochlazováním vybaven také.

Důležitý je také fakt, že dochlazování musí být funkční. Za to nezodpovídá jenom výrobce, který musí zdroj tepla tímto zařízením vybavit. Ale také instalatér, který zařízení napojí podle pokynů výrobce, tedy tak, že je funkční. A samozřejmě také provozovatel zdroje, který zařízení provozuje v souladu s pokyny výrobce.

Zjišťování účinnosti teplovodních kotlů na pevná paliva podle vyhlášky č. 194/2013 Sb.

Autor: Ing. Zdeněk Lyčka

Stanovení účinnosti teplovodních kotlů na tuhá paliva podle stávající legislativy může být problematické. Na praktickém příkladu autor dokládá, že i velmi moderní a podle tabulkových hodnot velmi úsporný kotel může mít během provozu nižší než očekávanou účinnost. Vysvětlení je uvedeno v článku.

Úvod

Povinnost provádět pravidelné kontroly účinnosti tzv. „nelicencovaných“ kotlů od jmenovitého výkonu 20 kW energetickými specialisty je zavedena vyhláškou č. 194/2013 Sb. (dále jen vyhláška) [1]. Povinnost se nevztahuje na rodinné domy, byty a stavby pro rodinnou rekreaci. Velké „licencované“ zdroje si naopak mohou kontrolovat sami provozovatelé. Obecně je vžitá představa, že pevná paliva využívají především fyzické osoby k vytápění domácností nebo velká licencovaná energetická zařízení. Diskuze k provádění kontrol energetickými specialisty se tedy vedou především o kontrolách plynových kotlů či kotlů na topné oleje. U těchto zdrojů lze s jistou mírou tolerance říci, že k objektivnímu provedení kontroly účinnosti zdroje stačí změření komínové ztráty běžným analyzátorem spalin.

Ve skutečnosti jsou teplovodními kotli na pevná paliva vytápěny také desetitisíce drobných obchodů, penzionů a jiných provozoven, které je nutné ze zákona rovněž kontrolovat. Pokud má být kontrola provedena zcela v souladu s vyhláškou, narazíme na zásadní problém, kterým je její proveditelnost. Protože zvláště u moderních zdrojů se vliv komínové ztráty na jeho celkovou účinnost podstatně snižuje a zjištění ostatních ztrát je bez složitých laboratorních rozborů prakticky nemožné.

Problém použití normy ČSN 07 0305

Podle vyhlášky se při stanovení účinnosti kotlů vychází z měření a za podmínek určených v ČSN 07 0305 [2]. A zde nastává problém. Zmíněná norma byla vydána již v roce 1983, tedy v době, kdy byla kondenzační technika tzv. „v plenkách“ (to platí především pro plynná paliva) a teplota spalin zvláště u kotlů menších výkonů běžně vysoce překračovala 200 °C, takže rozhodující ztrátou byla ztráta citelným teplem spalin (komínová). V neposlední řadě tato norma prakticky „nezná“ pevná biopaliva, která se za posledních 20 let zvláště u kotlů menších výkonů značně rozšířila. Zásadní problém představuje skutečnost, že norma byla vypracována (a tudíž je platná) pouze pro horkovodní a parní kotle, tedy podstatně odlišné technologie oproti technologiím využívaným u teplovodních kotlů na pevná paliva. Obecná pravidla pro stanovení jednotlivých ztrát jsou sice pro všechny technologie shodná, ale rozdílné jsou faktory, které ovlivňují velikost těchto ztrát. Normu tedy nelze u teplovodních kotlů použít v případě, že je měřením stanovena komínová ztráta a ostatní ztráty se stanoví výpočtem s použitím tabulek z přílohové části. V praxi je v drtivé většině případů měřitelná pouze komínová ztráta.

Teplovodní kotle na pevná paliva jsou kotli menších výkonů. Požadavky na konstrukci, bezpečnostní výbavu a zkušební metody pro kotle o jmenovitém výkonu do 500 kW určuje ČSN EN 303-5 [3]. Pro teplovodní a nízkotlaké parní kotle pak platí norma ČSN 07 0240 [4], která byla do zavedení [3] platná také pro kotle do výkonu 500 kW. Oproti její evropské „kolegyni“ je v ní velice precizně zpracována teorie určování kotlových ztrát, proto se budu v následujícím textu na tuto normu několikrát odvolávat.

Účinnost těchto kotlů ovlivňuje způsob, jakým je řízen spalovací proces, a hlavně jak je řízen přísun spalovacího vzduchu a paliva do ohniště. Rychlost rozvoje technologií spalování pevných paliv v malých teplovodních kotlích se zvyšovala úměrně s rychlostí zvyšování ceny energií a od roku 2012 také se zásadním navýšením legislativních požadavků na čistotu a efektivitu přeměny energií z pevných paliv na teplo. Prudký rozvoj nových technologií znamenal mimo jiné také změnu vlivu jednotlivých kotlových ztrát na celkovou účinnost zdroje.

U starých technologií s ruční dodávkou paliva a přirozeným přívodem spalovacího vzduchu, řízeným především komínovým tahem, probíhalo spalování za značného kolísání přebytku spalovacího vzduchu a s teplotami spalin běžně na hranici 300 °C. Rozhodující složkou celkových ztrát pak byla ztráta citelným teplem spalin, která se z 80 až 90 % podílela na celkové ztrátě. Nucený přívod spalovacího vzduchu elektronicky řízeným ventilátorem znamená snížení a stabilizaci jeho přebytku. To ve spojení s faktem, že se teplota spalin i při jmenovitém výkonu přiblížila k hranici 100 °C, přispělo k tomu, že se značně snížila komínová ztráta a její podíl na ztrátě celkové.

Samočinná dodávka paliva stabilizuje spalovací proces a má zásadní vliv na podstatné snížení emisí. V případě špatně seřízeného dávkování paliva do ohniště se však stává, že nově dodávané palivo z roštu vytlačuje palivo ještě nedokonale vyhořelé, což vede naopak ke zvýšenému podílu mechanického nedopalu na celkových ztrátách.

Moderní kotle se samočinnou dodávkou paliva musí být schopny provozu v rozsahu 30 až 100 % svého jmenovitého výkonu. Jak se dozvíme dále, velikost výkonu má vliv i na poměrné zastoupení jednotlivých ztrát na ztrátách celkových. Tj. celková účinnost může být při sníženém i jmenovitém výkonu podobná, ale mění se vzájemný poměr dílčích ztrát.

Další část textu je věnována analýze jednotlivých ztrát. U každé z popsaných ztrát se pokusím uvést také její typickou hodnotu, což je ale zvláště u malých teplovodních kotlů dosti ošemetné. I u tzv. automatických kotlů je totiž kvalita spalování, a tím i velikost jednotlivých ztrát, do značné míry závislá na množství vnějších faktorů, kvalitou paliva a obsluhy počínaje a funkčností spalinové cesty konče.

Ztráta hořlavinou v tuhých zbytcích

Tzv. ztráta mechanickým nedopalem je dle [4] u pevných paliv přímo úměrná podílu uhlíku v pevných zbytcích spalování, vztažených na jednotku paliva, a nepřímo úměrná příkonu zdroje. Zjišťování nespáleného uhlíku ve škváře, popílku a úletech je složité a lze je provést pouze laboratorně. U malých zdrojů, u kterých může docházet často ke změně provozních režimů a na jejichž provoz má do značné míry vliv obsluha i kvalita paliva, je prakticky nemožné nalézt nějaký jednoduchý algoritmus pro přibližné stanovení této ztráty, jak je tomu u velkých zdrojů dle [2]. Relativně nízké hodnoty této ztráty se vyskytují u kotlů s ručním přikládáním paliva, kde je palivo přiloženo jednorázově a relativně dlouho se drží na roštu před mechanickým proroštováním. Pokud je spalováno kvalitní palivo a kotel je ideálně napojen na akumulaci, lze počítat s velikostí ztráty hořlavinou v tuhých zbytcích na úrovni 2 %.

U kotlů se samočinnou dodávkou paliva je velice důležité seřízení dávkování paliva na rošt, přizpůsobené kvalitě (výhřevnosti) paliva. Zvláště při spalování uhlí v retortových hořácích, kdy nové palivo postupně z roštu vytlačuje nahořelou vrstvu, znamená příliš rychlé dávkování vytlačování ještě ideálně nevyhořelého paliva do popelníku. U dobře seřízeného hořáku především v laboratorních podmínkách zkušebny se mechanický nedopal při spalování uhlí pohybuje v řádech desetin procent. V reálném provozu to vlivem špatného seřízení dávkování může být 4 až 6 %.

U peletových kotlů má fatální vliv na mechanický nedopal špatné seřízení ventilátoru a dávkování paliva, kdy se velice často stává, že velký tlak primárního vzduchu vyhazuje nespálené pelety z roštu do popelníku. Signálem, že není něco v pořádku, je popelník přeplněný „zuhelnatělými“ peletami. Paradoxně jsou v takovém režimu měřeny často ideální spaliny, protože hoří prakticky pouze prchavá hořlavina. Ideálně seřízený peletový hořák dosahuje ztráty do 0,5 %, avšak zvláště u vyšších výkonů se může díky výše popsanému problému ztráta navýšit na 4 až 8 %.

Ztráta hořlavinou ve spalinách

Méně problematické je stanovení tzv. plynného nedopalu, tedy ztráty vlivem odvedení nespálené plynné hořlaviny (CO, H2, CH4) spalinami. Indikátorem velikosti plynného nedopalu je při spalování pevných paliv do značné míry hodnota CO ve spalinách, což je běžným analyzátorem spalin měřitelné. Z toho také vyplývá, že čím modernější je zdroj, tím méně významný vliv má tato ztráta na jeho celkovou účinnost. Nízké emise CO (po přepočtu na referenční O2) znamenají kvalitní spalování a tím i nízké emise uhlovodíků. U moderních kotlů s emisemi CO do 1000 mg/m3 nepřekročí ztráta plynným nedopalem zpravidla 0,5 %. Pokud je alespoň přijatelně seřízen primární a sekundární spalovací vzduch u kotlů certifikovaných na třídu 3 (CO do 3000 mg/m3), pak by plynný nedopal neměl překročit 2 %. Pokud emise CO překročí hodnotu 5000 mg/m3, má již plynný nedopal značný vliv na celkovou účinnost. Pro přibližné stanovení ztráty hořlavinou ve spalinách lze v tomto případě orientačně využít přílohu 5 vyhlášky.

Ztráta fyzickým teplem tuhých zbytků po spalování

Ztráta teplem odváděným tuhými zbytky je typickou ztrátou pro kotle velkých výkonů, se kterou normy pro teplovodní kotle [3], [4] neuvažují. Zatímco u kotlů velkých výkonů dochází k odpopelňování plynule, a lze tedy předpokládat ztráty teplem tuhých zbytků v řádech desetin procenta, k odstraňování popele a škváry dochází v malých kotlích jednorázově (mechanicky nebo u moderních kotlů odpopelňovači v cyklech) poté, co popeloviny předaly značnou část tepla kotlovému tělesu a celková výše ztrát by tak neměla přesáhnout desetinu procenta.

Ztráta teplem chladicí vody

Podobně jako u předchozí ztráty je ztráta chladicí vodou typickou ztrátou pro velké zdroje, u kterých musí být některé technologické celky chlazeny vodou. U teplovodních kotlů je v případě potřeby jako chladicí voda použita voda otopná, tedy zde nedochází ke ztrátě, proto ani normy pro teplovodní kotle s touto ztrátou nepočítají.

Ztráta citelným teplem spalin

Ztráta teplem spalin odváděných z kotle byla ještě donedávna u teplovodních kotlů na pevná paliva brána jako ztráta rozhodující o celkové účinnosti zdroje. Je to prakticky jediná ztráta, která je měřitelná přímo u konkrétního zdroje běžným analyzátorem spalin. Ten vypočítává tzv. komínovou ztrátu podle Siegertova vztahu buď podle naměřené hodnoty O2, nebo přepočtené hodnoty CO2 ve spalinách

vzorec 1a [%]
 

resp.

vzorec 1b (1) [%]
 

kde je

ts
teplota spalin na výstupu z kotle [°C],
tv
teplota prostředí (spalovacího vzduchu) [°C],
O2
naměřená koncentrace kyslíku ve spalinách [%],
A1, A2 a B
konstanty typické pro dané palivo.
 

Z uvedeného vztahu je zřejmé, že v případě dobře seřízeného přebytku spalovacího vzduchu je pro velikost této ztráty rozhodující teplota spalin. U kotlů starší konstrukce je běžné, že teplota spalin dosahuje v běžném provozu i 300 °C, což podle druhu paliva představuje komínovou ztrátu 15 až 20 %. To ovšem platilo v dobách levných paliv, kdy byla rozhodující cena kotle, a nikoliv jeho účinnost. S postupem času vzrůstal tlak na zvyšování účinnosti. Vliv měla vzrůstající cena paliv, ale i nová legislativa. Se zavedením dotací na výměnu starých kotlů začal přímo hon na vysoké účinnosti. Dotace přilákaly na trh desítky nových výrobců a dovozců, zákazník má stále větší problém se orientovat v kotlích, které si jsou velice podobné. Rozhodujícím argumentem je tak dosažená účinnost.

Bohužel tento „hon na zákazníka“, a tedy i na stále vyšší účinnost, se zvrhl. Vysoké účinnosti lze docílit především radikálním snížením komínové ztráty, tedy snížením teploty spalin, řádově na hodnotu 140 až 160 °C. Někteří výrobci však snižují teplotu spalin podstatně více, a to až pod hranici 100 °C při jmenovitém výkonu. Tím dosáhnou teoreticky účinností i nad 95 %, ale speciálně u kotlů spalujících uhlí již uvádějí na trh kondenzační kotle se všemi s tím spojenými potenciálními provozními problémy. Navíc se stále více objevují problémy s funkčností spalinových cest, protože nízká teplota spalin znamená snížení tahu komína.

Se snižující se komínovou ztrátou se však také snižuje její podíl na účinnosti. Zatímco u běžných kotlů tvořila 70 až 80 % ztrát, u „superúčinných“ to v některých provozních režimech není ani 50 %.

K měření komínové ztráty mám jednu faktickou poznámku. V případě, že pro přepočet ztráty je analyzátorem používán vztah s CO2, musí být jeho hodnota přepočtena na základě správně zadaného CO2max (má vliv i na konstanty AB). Osobně jsem se setkal s mnoha protokoly, kde byla uvedena extrémně nízká komínová ztráta, protože technik prostě zapomněl (?) v analyzátoru přepnout z referenčního paliva plyn na palivo pevné (uhlí, dřevo).

Ztráta sdílením tepla do okolí

Tato ztráta je v běžné praxi dosti opomíjená. Obecně se má za to, že u dobře zaizolovaného kotle je zanedbatelná. Je pravda, že započítávání tepla sáláním vnějšího povrchu kotle do ztrát například u kotle umístěného v technické místnosti v nepodsklepeném rodinném domě je diskutabilní. Ale legislativa to vyžaduje. Velikost této ztráty je závislá na celkové ploše sálavé plochy kotlového tělesa a příkonu zdroje podle zjednodušeného vztahu dle [4] (v reálném výpočtu jsou plochy a jejich součinitele přestupu rozděleny na horizontální a vertikální složku)

vzorec 2 (2) [%]
 

kde je

Λ
součinitel přestupu tepla z povrchu kotle do vnějšího prostředí,
S
plocha povrchu kotle,
tp
průměrná teplota povrchu kotle,
Pp
tepelný příkon kotle.
 

Při pohledu na vztah pro výpočet této ztráty je zřejmé, že její velikost je nepřímo úměrná příkonu kotle. Pokud kotel pracuje dlouhodobě v ustáleném provozním režimu, jsou celková sálavá plocha, součinitel přestupu tepla i teplota povrchu srovnatelné při jmenovitém i minimálním výkonu (většinu plochy tvoří izolovaná teplosměnná plocha, jejíž teplota závisí nikoliv na teplotě ve spalovacím prostoru, ale na teplotě otopné vody). Ovšem výrazně se mění jmenovatel ve vzorci, tedy příkon kotle. Se snižujícím se výkonem tak roste ztráta sáláním. A naopak, se snižujícím se výkonem klesá teplota spalin, tedy měla by se snižovat i komínová ztráta. V praxi to znamená, že se snižujícím se výkonem kotle narůstá podíl ztráty sáláním na celkových ztrátách kotle.

Pokud je kotel kvalitně zaizolovaný, jeho ztráta sdílením tepla do okolí se pohybuje v rozmezí 1–2 %. Pokud ale například u automatického kotle snížíme jeho výkon na 30 % výkonu jmenovitého, může se tato ztráta zvýšit na 3–5 %.

Praktický příklad

Ideální je demonstrovat výše napsané na konkrétním příkladu automatického kotle na dřevní pelety a hnědé uhlí s retortovým hořákem (viz tab. 1 a 2), tedy v současnosti nejprodávanějšího typu teplovodních kotlů moderní konstrukce. U jednotlivých ztrát je v závorce uveden podíl na celkových ztrátách.

Tab. 1 Jednotlivé ztráty při spalování dřevních pelet
Tab. 1 Individual combustion losses for wood pellets
Palivo: dřevní peleta   Jm. výkon Min. výkon
Teplota spalin °C 149 84
Ztráta citelným teplem (komínová) % 6,8 (70) 4,5 (51)
Ztráta plynným nedopalem % 0,1 (1) 0,2 (2,3)
Ztráta mech. nedopalem % 1,3 (13,4) 0,4 (4,5)
Ztráty ostatní (do okolí) % 1,6 (16,5) 3,7 (42)
Součet ztrát % 9,7 8,8
Tab. 2 Jednotlivé ztráty při spalování hnědého uhlí
Tab. 2 Individual combustion losses for brown coal
Palivo: hnědé uhlí   Jm. výkon Min. výkon
Teplota spalin °C 140 85
Ztráta citelným teplem (komínová) % 6,5 (57) 5,3 (48,2)
Ztráta plynným nedopalem % 0,2 (1,7) 0,5 (4,5)
Ztráta mech. nedopalem % 2,6 (22,8) 1,4 (12,7)
Ztráty ostatní (do okolí) % 2,1 (18,4) 3,8 (34,5)
Součet ztrát % 11,4 11

Z uvedených dat je zřejmé, že u moderních kotlů s relativně nízkou teplotou spalin hrají při stanovení celkové ztráty poměrně významnou roli vedle ztráty komínové také ztráty sáláním a u uhlí i mechanickým nedopalem. Velikost mechanického nedopalu se snižuje s poklesem výkonu, protože při stejně velké roštové ploše je při sníženém výkonu přidáváno na rošt méně paliva, které má tak více času na kvalitní dohoření před vytlačením do popelníku. To je významné právě při spalování uhlí, které má ve srovnání s dřevními peletami vysoký podíl pevné hořlaviny, která musí na roštu dohořet.

Patrný je naopak zvyšující se podíl ztráty sáláním se snižujícím se výkonem. Při spalování pelet se tato ztráta blíží ztrátě komínové.

Závěr

Pokud bychom při posuzování účinnosti teplovodních kotlů na pevná paliva postupovali striktně podle vyhlášky, museli bychom v případě nemožnosti využití přímé metody konstatovat, že účinnost nelze přesně stanovit, protože odhadnout celkovou účinnost pouze na základě naměřené komínové ztráty je prakticky nemožné a postup stanovení jednotlivých kotlových ztrát podle normy [2] je nepoužitelný. Řešením by určitě bylo, pokud by pro prokázání účinnosti zdroje bylo použito pouze hodnot naměřené komínové ztráty a zjištěná hodnota by byla porovnána s hodnotou referenční komínové ztráty citované ve vyhlášce. Referenční hodnoty by se stanovily podle roku výroby provozovaného zdroje, použité technologie spalování a používaného pevného paliva. Tento postup je již mnoho let například používán v Německu pro ověřování účinnosti kotlů na plyn a topné oleje.

Použité zdroje

  1. Vyhláška č. 194/2013 Sb. ze dne 28. června 2013 o kontrole kotlů a rozvodů tepelné energie.
  2. ČSN 07 0305 Hodnocení kotlových ztrát.
  3. ČSN EN 303-5:2012 Kotle pro ústřední vytápění – část 5: Kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva, s ruční a samočinnou dodávkou, o jmenovitém tepelném výkonu nejvýše 500 kW – terminologie, požadavky, zkoušení a značení.
  4. ČSN 07 0240 Teplovodní a nízkotlaké parní kotle – Základní ustanovení.

Pohledem znalce: Definice zplyňovacího kotle

Autor: Ing. Zdeněk Lyčka

Na trhu jsou kotle na pevná paliva, která jsou obchodně označovány jako pyrolýzní, zplyňovací nebo i zplynovací. Problém je ten, že v takových kotlech sice z části probíhají procesy, které jsou základem pyrolýzy nebo zplyňování, ale vzhledem ke konstrukci kotlů nejde o technicky přesné označení. Pokud se tato označení kotlů používají v obchodním styku, jde o přípustnou nepřesnost. Zákon o ochraně ovzduší zavedl pojem zplyňovací kotel do legislativy, aniž by byl tento pojem jednoznačně technicky popsán. Z toho mohou vyplývat omyly i s ohledem na palivo, které lze v těchto kotlích spalovat.


© Fotolia.com

Ještě relativně nedávno bylo běžné používat pojmy pyrolýzní či zplyňovací teplovodní kotle a nikdo se nad tím nepozastavoval. Ovšem doba se mění. Přiblížilo se předpokládané období, kdy odpady nebude možné ukládat na skládku, ale budou v masivním rozsahu termicky zpracovávány a druhotně využity technologiemi pyrolýzy a zplyňování, tedy technologiemi značně odlišnými od běžného spalování. A čím více se o této možnosti zplyňování odpadů veřejně hovoří, tím více se množí i kuriózní dotazy typu: “Pokud mám zplyňovací kotel na dřevo, budu v něm moci po změně legislativy zpracovávat i odpad?“. Navíc byl pojem zplyňovací teplovodní kotel zaveden do legislativy aplikací zákona o ochraně ovzduší. Obecně je vžitá představa, že zplyňovací typ kotlů je technologicky na podstatně vyšší úrovni, než běžné kotle prohořívací a odhořívací.

Poslední dobou se množí také dotazy na to, jak lze jednoduše popsat zplyňovací kotel. Tato diskuze není vedena jen mezi laiky, ale i dodavateli, ve státní správě aj. Jako příklad uvedu stížnost provozovatele, který svůj starý odhořívací kotel nahradil kotlem novým, který se sice konstrukčně podobal tomu starému, ale výrobce jej nazývá zplyňovacím. Proto provozovatel předpokládal, že se mu výrazně sníží spotřeba paliva. Ovšem žádný výrazný pokles spotřeby se nekonal. Takže se domnívá, že byl podveden a uvažuje i o tom, zda se nemá se svou stížností obrátit na soud. Základní otázkou tedy je, zda lze jednoznačně říci, co je a co již není zplyňovací kotel? Jak se dozvíme dále, jednoznačně bohužel odpovědět nelze.

Základní pojmy

Začněme malou teorií. Předem upozorňuji, že se bude jednat o velice zjednodušený výklad, protože podrobný popis jednotlivých technologií termického rozkladu pevných paliv by obsahově zabral malou knihu.

Pokud hovoříme o termickém rozkladu paliv, máme na mysli jeho zahřívání s cílem přeměnit energii chemicky vázanou v palivu na jiný druh energie, lépe využitelný především v energetice. Existují tři základní typy termické přeměny paliva:

  • spalování
  • zplyňování
  • pyrolýza

Spalování

Úkolem teplovodního kotle na pevná paliva je spálením přeměnit energii chemicky vázanou v palivu na tepelnou energii předanou teplonosné látce – otopné vodě. K maximální možné přeměně dojde v případě, že jsou za ideálních (stechiometrických) podmínek spáleny veškeré spalitelné složky paliva, především je to uhlík a vodík. Spalování je oxidační proces. Aby došlo k ideální oxidaci paliva (oxidaci všech látek, které jsou oxidovatelné a tedy k maximálnímu uvolnění v palivu chemicky vázané energie), je nutné přivést do spalovacího procesu ideální (stechiometrické) množství kyslíku. V jednoduchém zařízení, jakým je domácí teplovodní kotel, to není možné, proto je s vědomím jistých ztrát přiváděno tzv. nadstechiometrické množství kyslíku. To znamená více, než je teoreticky zapotřebí, aby ho bylo dostatek pro co nejdokonalejší vyhoření uhlíku na oxid uhličitý CO2 a vodíku na vodu H2O. Spalování tedy chápeme velice zjednodušeně jako termický proces, při kterém je za přívodu nadstechiometrického množství kyslíku z pevného paliva produkováno teplo. Tento proces je tedy čistě exotermický (uvolňuje se při něm tepelná energie).

Zplyňování

Zplyňování pevných látek je termický proces, při kterém je do reaktoru přiváděno podstechiometrické množství kyslíku (méně než je potřebné k jeho spálení). Protože záměrně není k dispozici dostatečné množství kyslíku, neprobíhá úplná oxidace veškerého uhlíku a vodíku na oxid uhličitý a vodu. Z nezoxidované části paliva vzniká plyn, který obsahuje především oxid uhelnatý CO, metan CH4 a vodík. Teplo, které se uvolňuje během zplyňování pouze částečnou oxidací uhlíku a vodíku je v generátoru využito k ohřevu paliva, tedy jako teplo reakční (z energetického hlediska je proces zplyňování vyrovnaný). Cílem zplyňování není přeměna energie paliva na teplo, ale produkce tzv. generátorového plynu (tedy přeměna chemického složení paliva na jiné, změna druhu chemicky vázané energie). Přeměna na plyn umožňuje mnohem přesněji řídit spalovací proces, při spalování plynu nevzniká popel aj. Vzniklý generátorový plyn lze následně využit například i v kogeneračních jednotkách. Podrobně se o zplyňování můžete dozvědět zde.

Známým příkladem využívání zplyňovacích generátorů bylo jejich používání pro pohon vozidel, kdy plyn produkovaný v generátorech byl používán například za 2. světové války jako náhrada za nedostatková kapalná paliva ve spalovacích motorech, ale na tento způsob náhrady kapalných paliv lze narazit v některých oblastech i v současnosti.

Pyrolýza

Pyrolýza je termický proces rozkladu pevných paliv, který probíhá, na rozdíl od zplyňování, zcela bez přístupu kyslíku. Přesné chemické označení procesu pyrolýzy je suchá destilace. Vedle pyrolýzního plynu je produktem pyrolýzy také pyrolýzní olej. K masivnímu využití pyrolýzy docházelo například opět za 2. světové války v Německu, které z uhlí suchou destilací vyrábělo benzín. Z energetického hlediska se jedná o proces endotermický. Tedy k jeho realizaci je nutné dodat energii z vnějšího prostředí (zahřívání generátoru).

Pyrolýza a zplyňování v teplovodních kotlích

Z výše popsaného je zřejmé, používání pojmů pyrolýzní či zplyňovací teplovodní kotel je přísně technicky vzato nepřesné. V těchto kotlích dochází ke spalování paliva za nadstechiometrického přívodu kyslíku a cílem jejich provozu není finální tvorba generátorového plynu či pyrolýzních olejů. Z tohoto pohledu je jediným logickým a také naštěstí i legislativním označením teplovodních kotlů jako „stacionární spalovací zdroje tepla“ (zákon o ochraně ovzduší). Přesto se oba pojmy, pyrolýzní a zplyňovací, v kategorii teplovodních kotlů hojně používají. Je to dáno historickým vývojem těchto zdrojů tepla. Teplovodní vytápění se u nás začalo masivně rozšiřovat v druhé polovině šedesátých let. V počátcích bylo jako zdrojů tepla pro ústřední vytápění bytů a menších objektů využíváno jednoduchých prohořívacích a odhořívacích kotlů s minimálním stupněm regulace a tedy i poměrně nízkou efektivitou provozu. S rostoucími cenami energie se především počátkem let osmdesátých začal klást důraz také na vyšší účinnost nových teplovodních kotlů. Vznikaly technologie, ve kterých byl již zvýšen stupeň regulace spalovacího procesu přívodem spalovacího vzduchu ventilátorem, a také se začalo podstatně více využívat žárobetonových materiálů k odstínění spalovací komory od studených ploch kotlového tělesa, čímž se zvýšil stupeň vyhořívání plynných složek paliva. Pro ideální vyhořívání plynných složek vznikaly speciální žárobetonové spalovací komory, do kterých byla prchavá hořlavina vháněna speciálně navrženými tryskami, které umožnily jednak vhodné „dávkování“ množství hořlaviny do komory a jednak její optimální smísení se sekundárním spalovacím vzduchem.

Co se týče procesu spalování pevných paliv, pak základem je uvolnění prchavé hořlaviny (to je látek, které se z paliva při působení tepla, zvýšení jeho teploty, uvolní a teprve pak probíhá jejich oxidace, hoření) – plynu – z paliva. Prchavá hořlavina pak vyhořívá plamenem ve spalovací komoře, zatím co tuhé zkoksovatělé zbytky paliva žhnou na roštu kotle. Zvláště biomasa má více jak 70 % podíl prchavé hořlaviny, tudíž je účelné její postupné, řízené, uvolňování z paliva. A to umožnily právě nové konstrukce kotlů na spalování kusového dřeva. Zatím co u běžných kotlů se prchavá hořlavina uvolňuje více méně živelně a její vyhoření je tudíž těžko regulovatelné, u kotlů s ventilátorem se dá „dávkovat“ přívod spalovacího vzduchu a jeho vhodnou distribucí i do značné míry regulovat uvolňování prchavé hořlaviny. Díky speciálním tryskám se plynná hořlavina přiměřeně dávkuje do speciální spalovací komory, kde postupně vyhořívá. Tyto nové technologie bylo nutné nějak odlišit od běžných kotlů, proto se pro ně začalo používat označení zplyňovací, či pyrolýzní. Toto označení vyjadřovalo podstatně vyšší míru využívání uvolněné prchavé hořlaviny (plynu). I když v těchto kotlích dochází k rozkladu za nadstechiometrického přívodu kyslíku a následně i k vyhoření z paliva uvolněného plynu, úvodní fáze uvolňování prchavé hořlaviny z paliva jsou značně podobné těm fázím, které probíhají ve zplyňovacích a pyrolýzních generátorech. K těmto fázím sice dochází i u obyčejných kotlů, ovšem u opravdu moderních konstrukcí „zplyňováků“ právě vysoká míra regulace procesu uvolňování hořlaviny a jejího vyhořívání dovoluje přirovnání k oněm sofistikovanějším technologiím. Proto bylo používání těchto pojmů hlavně v obchodním styku zavedeno jako přijatelné a smysluplné, i když neodpovídá přesně svému obsahu.

Zplyňovací kotel a platná legislativa

První problémy s definicí pojmu zplyňovací kotel se objevily s přijetím novely zákona o ochraně ovzduší, která zaváděla mimo jiné také pravidelné kontroly malých teplovodních kotlů na pevná paliva v domácnostech. Při kontrole má být také definován typ kontrolovaného kotle, přičemž podle příslušné vyhlášky vydané k tomuto zákonu (vyhláška č. 415/2012 Sb.) jsou kotle s ručním přikládáním paliva rozděleny na prohořívací, odhořívací a zplyňovací. A začalo se řešit, co je to vlastně zplyňovací kotel, neboť žádná oficiální (normativní) definice neexistovala. V současně platném znění vyhlášky je nově uvedena také definice zplyňovacího kotle následovně: „spalovací stacionární zdroj s ruční dodávkou paliva, obvykle s nuceným přívodem spalovacího vzduchu ventilátorem a speciální žáruvzdornou spalovací komorou se speciální spalovací tryskou nebo roštem.“ Definice v podstatě vyjadřuje to, co jsem o zplyňovacích kotlích uvedl výše. Nicméně ji prakticky nelze použít pro přesné určení konkrétního kotle. Důvod naznačují tučně zvýrazněné části definice. Jak jsem již uvedl, podstatným znakem zplyňovacího kotle je řízený přívod spalovacího vzduchu ventilátorem. To je uvedeno i v oficiální definici. Ovšem tím, že je v definici uvedeno „obvykle“, je vyloučeno striktní požadování ventilátoru pro stanovení zplyňovacího kotle. Podobně tak je zmíněno, že podstatným znakem je speciální žáruvzdorná spalovací komora a speciální spalovací tryska. Ovšem bez upřesnění, co je to speciální. Pro řekněme „méně férové“ výrobce může znamenat speciální komoru pár šamotových cihliček před výměníkem a speciální tryskou může být v podstatě cokoliv, kudy prochází spaliny, aniž by byl řešen průřez trysky či přívod sekundárního vzduchu. A vskutku, na trhu se občas objeví „zplyňovací“ kotle, které se od svých starších odhořívacích příbuzných liší pouze tím, že mají o pár šamotových cihel víc a dříve běžný přechod ze spalovací komory do výměníkové části („vystlané“ nyní oněmi cihličkami) je nyní nazýván tryskou.

Zde je nutné připomenout, že vedle této velmi vágní „legislativní“ definice neexistuje žádná technicky normativní, takže pokud výrobce či obchodník nazve svůj obyčejný odhořívací kotel bez ventilátoru se šamotovou vyzdívkou kotlem zplyňovacím, je z pohledu znalce a soudu prakticky nemožné mu prokázat, že tomu tak není.

Jedinou obranou proti mírně či více klamavé reklamě je tak vzdělání, aneb úroveň znalostí zájemce o „pyrolýzní“ nebo „zplyňovací“ kotel. Ostatně případy částečně klamavých obchodních informací se najdou i jinde.

 

Další povinnou kontrolu kotle potřebujete až v roce 2019!

zdroj : Ministerstvo životního prostředí (http://www.mzp.cz/),nemovitostiprofi.cz

Od 1. září letošního roku stačí provádět kontrolu kotle na pevná paliva každé 3 roky. Nově se tak povinnost další kontroly posouvá až na rok 2019.

Více než tři čtvrtě milionu domácností mělo mít do konce letošního roku hotovou další kontrolu – revizi [1] kotle na tuhá paliva dle zákona o ochraně ovzduší. Na základě zkušeností z roku 2016, kdy proběhly první zákonné revize, MŽP novelizovalo zákon o ochraně ovzduší. Novela přináší několik novinek, které lidem ušetří výdaje, a přínos revizí pro kvalitu ovzduší přitom zachová. Od 1. září letošního roku stačí mít revizi pouze každé 3 roky. Nově se tak povinnost další revize posouvá až na rok 2019.

Odklad pro kontroly kotlů

Až 850 tisíc domácností mělo mít do konce letošního roku hotovou další kontrolu kotle na tuhá paliva dle zákona o ochraně ovzduší. První povinnost kontroly byla zavedena od roku 2016 a pak každé 2 roky. Ministerstvo životního prostředí letos novelizovalo zákon o ochraně ovzduší, díky tomu od 1. 9. letošního roku stačí mít kontrolu pouze každé 3 roky. Znamená to, že povinnost kontroly se pro všechny posouvá na rok 2019 a pak znovu až v roce 2022.

Chystá se zastropování ceny za kontrolu i za dopravu

Pro prevenci před přemrštěnými cenami, MŽP aktuálně jedná s Ministerstvem financí o možnosti zavedení limitu ceny jak za službu tak i dopravu při kontrolách kotlů. Cenová regulace MF by měla zastropovat cenu za službu samotnou i cenu za kilometr jízdy. Cena by tak byla předvídatelná a nepřekročitelná.

Budete mít možnost najít si levnější službu

Ministerstvo životního prostředí také připravuje novou komplexní databázi ‚revizáků‘ v ČR. „Díky ní budou lidé moci pohodlně pomocí formuláře nebo mapového prohlížeče, po zadání adresy, umístění kotle, výrobce a typu kotle vyhledávat nejbližšího technika a také přímo komunikovat s výrobci a porovnávat nabízené ceny se stropem za tuto službu včetně dopravy,“ doplňuje ředitel odboru ochrany ovzduší MŽP Kurt Dědič. Databázi se snaží MŽP vyvinout tak, aby byla v provozu již v průběhu roku 2019, tedy pro druhou vlnou povinných kontrol.

Můžete najít náhradníka za chybějící servis

Díky novele budou platit zákonné výjimky nejen pro ty, kteří mají kotel od již neexistujícího výrobce nebo výrobce jim neznámého, ale i pro ty, kteří nemají technika, proškoleného na jejich značku a typ kotle v rozumném dojezdu a tedy za rozumnou cenu. Pokud budete schopni případné kontrole z ORP doložit, že nemáte jinou volbu, což bude i díky nové databázi MŽP jednoduché, můžete využít odborníka od jiné značky, proškoleného na váš typ kotle, který bude v dosažitelné vzdálenosti a levnější. Tím odpadnou i případy revizí, kdy se cena za ně vyšplhala do nesmyslné výše kvůli tomu, že technik musel jezdit z jednoho konce republiky na druhý.

Co jsou kontroly kotlů dle zákona o ochraně ovzduší?

Většina spalovacích zdrojů na tuhá paliva (podle platného zákona o ochraně ovzduší pro každý spalovací zdroj o příkonu 10 až 300 kW) napojených na teplovodní soustavu ústředního vytápění domů, tedy včetně krbových vložek a kamen s výměníkem, měla do konce roku 2016 projít kontrolou technického stavu a provozu. Od 1. ledna 2017 si může příslušný městský úřad (ORP) vyžádat potvrzení o kontrole takového kotle. V případě nedodržení povinnosti čeká provozovatele kotle postih až do výše 20 tisíc korun. Nejpozději za tři roky je nutné kontrolu kotle zopakovat.

Souběh s kontrolou podle zákona o hospodaření energií

Další změna se týká kontrol teplovodních kotlů na pevná paliva od výkonu 20 kW provozovaných u právnických a fyzických podnikajících osob. Tyto zdroje musejí být jednou za 10 let kontrolovány nejen podle zákona o ochraně ovzduší, ale také podle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. V novele zákona o ochraně ovzduší je nově uvedeno, že …..„pokud byla provedena pravidelná kontrola provozovaného kotle podle zákona o hospodaření energií, považuje se tím kontrola technického stavu a provozu podle tohoto zákona za splněnou v témže kalendářním roce; v takovém případě má provozovatel povinnost předložit na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávu o této pravidelné kontrole“.

Pokud si tedy podnikatel nechá zkontrolovat kotel a otopnou soustavu podle zákona o hospodaření energií v témže roce, ve kterém mu měla proběhnout také pravidelná kontrola podle zákona o ochraně ovzduší, má se za to, že tuto povinnost má tímto splněnu.

Možnost zákazu provozování méně kvalitních kotlů obecní vyhláškou

Novela umožňuje obcím omezit provoz kotlů 1 a 2 třídy ještě před podzimem 2022, netýká se však kotlů 3. třídy a vyšších. Více viz znění novely: „Obec může vyhláškou zakázat na vymezeném území obce spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích podle věty první, s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů uvedených v § 17 odst. 1 písm. g) splňujících pro tato paliva požadavky stanovené v příloze č. 11 k tomuto zákonu.“.

[1] Revizi (dle terminologie zákona o ochraně ovzduší “kontrolu”) může podle zákona o ochraně ovzduší provádět pouze tzv. odborně způsobilá osoba. Jedná se o technika, který byl proškolen přímo výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě.

Novelu zákona o ochraně ovzduší 172/2018 Sb., která vyšla ve Sbírce zákonů 16. srpna 2018, najdete zde.

Během topné sezóny došlo k více než 900 požárům komínů

zdroj : HZS ČR

Každoročně se toto číslo přiblíží tisícovce a požáry způsobené špatným stavem spalinových cest za sebou zanechávají nejen velké škody na majetku, ale i oběti na životech a zraněné.

Nejsmutnějším příkladem je loňský noční požár zahradní chatky ve Zlíně, kde zasahovalo pět jednotek hasičů. Po příjezdu na místo události velitel zásahu zjistil, že plameny zachvátily chatku v plném rozsahu a požárem zasažené dřevěné konstrukce chatky se bortí. Při odklízení trosek byla na místě požáru nalezena jedna uhořelá osoba. Příčinou vzniku požáru chatky byla závada na komínovém tělese.

Dalším příkladem požáru způsobeným vznícením sazí v komínovém tělese je rozsáhlý požár motorestu 4 Kameny ve Středočeském kraji 18. listopadu 2017. Vzhledem k celodřevěné konstrukci koliby, nedaleké benzínové čerpací stanici a nedostatku hasebních látek byl postupně vyhlášen zvláštní stupeň požárního poplachu. Na zdolání živlu se podílely kromě profesionálních a dobrovolných jednotek hasičů, také vrtulník s bambi vakem, zařízení CCS Cobra HZS hl. m. Prahy a speciální technika ze Záchranného útvaru HZS ČR. Škoda vzniklá požárem byla vyčíslena na přibližně 30 milionů Kč.

K požáru komínových těles při zanedbání jejich čistění může docházet i opakovaně, jak ukazuje příklad z Královéhradeckého kraje z 26. února letošního roku. V části obce Litíč v Nouzově řešili hasiči požár sazí. Museli komín za pomoci kominického nářadí vyčistit a vybrat spadanou žhavou strusku. Už v poledne však byla jednotka požární ochrany povolána na místo zásahu znovu, protože se zbývající dehet po stranách a v rozích spalinové cesty vzňal. Škrabkou a kominickým „ježkem“ jednotka hasičů nově vzniklá ohniska řádně dočistila a majiteli doporučila důkladnější péči o spalinovou cestu.

V roce 2017 došlo k 1 028 požárům od komínů, celková výše škod se vyšplhala na téměř 70 milionů Kč. Došlo k usmrcení jedné osoby a 42 osob se zranilo.

Více informací naleznete v Časopise 112 ROČNÍK XVII ČÍSLO 5/2018.

Novelizece zákona 201/2012 Sb. rok 2018

výtah ze senátního tisku 288

 

V § 16 se za odstavec 8 vkládá nový odstavec 9, který zní:

 

„(9) Odborně způsobilá osoba podle § 17 odst. 1 písm. h) je povinna ohlašovat ministerstvu prostřednictvím integrovaného systému ohlašovacích povinností údaje v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem, a to nejpozději do 60 dnů od vystavení dokladu o provedení kontroly technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje na pevná paliva o celkovém jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně,který slouží jako zdroj

tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění.

 

Dosavadní odstavec 9 se označuje jako odstavec 10.

 

V § 17 odst. 1 písm. h) se slova „jednou za dva kalendářní roky

“ nahrazují slovy „pravidelně nejméně jednou za tři roky“, za slovo „prostřednictvím“ se vkládá slovo „fyzické“ a za slova „pevná paliva o“ se vkládá slovo „celkovém“.

 

 

V § 17 odst. 1 písm. h) se na konci textu věty první doplňují slova „ ; pokud byla provedena pravidelná kontrola provozovaného kotle podle zákona o hospodaření energií , považuje se tím kontrola technického stavu a provozu podle tohoto zákona za splněnou v témže kalendářním roce; v takovém případě má provozovatel povinnost předložit na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávu o této pravidelné kontrole“ a věta druhá se nahrazuje větami „V případ žě, že výrobce spalovacího stacionárního zdroje není znám, zanikl, nebo není schopen zajistit odborně způsobilou osobu, která by mohla provést kontrolu technického stavu a provozu v rámci referenčního finančního limitu stanoveného prováděcím právním předpisem, může být kontrolaprovedena odborně způsobilou osobou oprávněnou jiným výrobcem k provádění kontroly technického stavu a provozu stejného typu spalovacího stacionárního zdroje. Vyjádření k dostupnosti odborně způsobilé osoby podle předchozí věty vystaví výrobce provozovateli do 30 dnů od jeho vyžádání a provozovatel jej připojí k dokladu o provedení kontroly předkládanému na vyžádání obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Nevystaví-li výrobce své vyjádření ve stanovené lhůtě, má se zato, že není o odborně způsobilou osobu v rámci stanoveného referenčního finančního limitu schopen zajistit. V takovém případě je provozovatel povinen na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností věrohodně prokázat, že výrobce o vyjádření požádal.

 

.

V § 17 odst. 5 se za větu první vkládá věta „Obec může vyhláškou zakázat na vymezeném území obce spalování vybraných druhů pevných paliv ve stacionárních zdrojích podle věty první, s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů uvedených v § 17 odst. 1 písm.g) splňujících pro tato paliva požadavky stanovené v příloze č.11 k tomuto zákonu

 

 

V § 17 se na konci textu odstavce 7 doplňují slova „a referenční finanční limit pro provedení této kontroly, který je rozhodný pro posouzení schopnosti výrobce zajistit odborně způsobilou osobu a který zahrnuje veškeré náklady spojené s jejím provedením,včetně dopravních nákladů odpovídajících vzdálenosti 50 km“.

 

 

 

Za § 17 se vkládá nový § 17a, který včetně nadpisu zní:

„§ 17a  Databáze odborně způsobilých osob

 

(1)

Databáze odborně způsobilých osob je informačním systémem veřejné správy, který slouží k vedení údajů o odborně způsobilých osobách a umožňuje komunikaci provozovatele s výrobcem spalovacího stacionárního zdroje týkající se dostupnosti odborně způsobilé osoby podle § 17 odst. 1 písm. h). Správcem databáze odborně způsobilých osob je ministerstvo.

 

(2)

V databázi podle odstavce 1 jsou vedeny tyto údaje o odborně způsobilých osobách:

a) jméno a příjmení,

b) identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno,

c) adresa sídla,

d) další kontaktní údaje (telefon, elektronická adresa),

e) rozsah oprávnění (typy spalovacích zdrojů) a

f) platnost oprávnění.

 

Údaje podle odstavce 2 do databáze odborně způsobilých osob vkládá a aktualizuje výrobce spalovacího stacionárního zdroje, který byl k tomuto účelu registrován ministerstvem.

 

Výrobce spalovacího stacionárního zdroje je povinen dálkovým přístupem vložit údaje o odborně způsobilé osobě do 30 dnů od udělení oprávnění k instalaci, provozu a údržbě stacionárního spalovacího zdroje nebo jeho změny.

 

Výrobce spalovacího stacionárního zdroje, který určil oprávněnou osobu podle § 17 odst.1 písm. h) zákona č. 201/2012 Sb., ve znění účinném do 1. ledna 2020, je povinen dálkovým přístupem vložit údaje o této odborně způsobilé osobě do 31. ledna 2020.

Odvod spalin venkovní stěnou do volného ovzduší

Kvůli stálým problémům s prováděním odvodů spalin venkovní stěnou do volného ovzduší zde uvádíme výtah z ČSN 734201, která je platná i pro topenáře a instalatery:

Odvod spalin venkovní stěnou do volného ovzduší lze navrhnout a provést jen v technicky odůvodněných případech u plynových spotřebičů třídy NOx5. Mohou to být pouze spotřebiče v provedení C a spotřebiče v provedení B33,u kterých je zabezpečeno,že spaliny nemohou při provozu spotřebiče proniknout do místa jeho instalace,do jmenovitého výkonu 24 kW.

 

Podmínky spotřebičů do jmenovitého výkonu 7 kW:

          a) Musí být dodržena vzájemná vzdálenost mezi vyústěními nejméně 2,0 m ve vodorovném směru a 2,5 m ve svislém směru

         b) Spodní hrana vyústění nad úrovní okolního terénu musí být ve výši nejméně 0,3 m

        c) Do podzemních podlaží lze instalovat spotřebič za předpokladu,že přívod vzduchu a odvod spalin je zaústěn do svislé šachty o rozměrech nejméně 0,5 m x 1,0 m,která ústí do volného prostoru. Je-li šachta zakryta

            mříží,musí její volný průřez mít velikost nejméně 70% průřezu šachty. Spodní hrana vyústění musí být být nejméně 0,3 m nad dnem šachty a nesmí být hlouběji než 4 m od horního okraje šachty. Do šachty nesmí být

            zaústěno otevíratelné okno nebo jiný větrací otvor.

    Podmínky spotřebičů do jmenovitého výkonu od 7 kW do 24 kW:

     a) Spodní hrana vyústění u samostatně stojících budov s jedním uživatelem(rodinný dům) musí být ve výši nejméně 2 m nad okolním terénem

    b)  Za samostatně stojící budovu s jedním uživatelem se považuje budova,která má minimální vodorovnou vzdálenost od sousedních objektů :

   c) Spodní hrana vyústění u objektů v hromadné zástavbě musí být nejméně 4 m nad okolním terénem

  d) Vývod spalin musí být vždy za venkovní stěnou(vnější plochou obvodové stěny). Prodlužování vývodu může být provedeno pouze se souhlasem výrobce spotřebiče. Vyústění nesmí být pod balkonem nebo pod přesahující

       střechou v menší vzálenosti než 1 m

 e) Od vyústění nesmí být na fasádě použit hořlavý materiál do vzdálenosti 0,5 m ve vodorovném směru a pod vyústěním, 1 m od protilehlých ploch z hořlavých hmot a nad vyústěním ve svislém směru 1,5 m podle ČSN 061008

 f) Při odvodu spalin venkovní stěnou do volného ovzduší musí být dodrženy imisní limity NO2 a CO u oken obytných a pobytových místností,v blízkosti vývodu spalin nebo na přilehlé a protilehlé fasádě. Nejmenší vzdálenosti

     viz obrázek

 g) Nejmenší vzdálenost od sousedních budov se neposuzuje v případech,kdy je vyústění situováno výše,než jsou horní hrany otvoů oken,dveří,větracích mřížekapod,včetně střešních oken a vikýřů apod protilehlé nebo přilehlé

     budovy, viz obrázek

h) Přípustné vzdálenosti od otvorů a způsob vytváření ochranných pásem se stanoví podle  obrázku

 

Podmínky spotřebičů do jmenovitého výkonu od 7 kW do 100 kW u průmyslových staveb(např staveb určených pro výrobu,skladování a zemědělství):

a) Vyústění vývodu spalin venkovní stěnou do volného ovzduší musí být nejméně 3 mnad okolním terénem

b) Nad yústěním nesmí být situovány žádné otvory do objektu(okna,dveře,větrací otvory apod)

c) U průmyslových staveb musí být vzdálenost sousedních budov nebo protilehlé budovy s otvor,které se nacházejí výše než vyústění,v nejmenší vzdálenosti podle diagramu

d) Vzdálenosti platí pouze za předpokladu,že nebudou překročeny emisní limity podle platných předpisů

Slavnostní pasování učnů na tovaryše 2018-SOU Bosonohy

zdroj : Schiedel
Slavnostní pasování opět po roce

Střední škola stavebních řemesel Brno – Bosonohy uspořádala 26.6.2018 již 5. ročník slavnostního pasování svých učňů na tovaryše. Letos bylo mezi pasovanými 17 absolventů kominického oboru. Ceremoniál proběhl v Konventu Milosrdných bratří v Brně za účasti pedagogů, rodin, přátel absolventů a celé řady významných hostů. Budoucí kominíky symbolicky vyprovodil na cestu mezi plnohodnotné řemeslníky jejich patron Sv. Florián.

Pro výuční list z katedry architektury

Kominictví se jako řemeslo vyvíjí již od 15. století a dlouho bylo výsadou mužů. Letos byla mezi oceněnými již třetí absolventka v historii brněnské školy. Eliška Jarmerová si pro výuční list odskočila od architektury, kterou čtvrtým rokem studuje na brněnském VUT. Její hlavní motivací bylo získat praktické zkušenosti, které na střední ani vysoké škole nezískala. Původně se zajímala o obor kamnář, ale ten v Brně není, tak zkusila zkrácené studium oboru kominík, o kterém téměř nic nevěděla. Po vystudování vysoké školy by si Eliška ráda založila živnost, př které by mohla šířit osvětu mezi lidmi, jak správně topit. A jak je důležité si zvolit správný druh vytápění. Toho, že bude chodit domů umouněná od sazí, se Eliška nebojí. I v tomto oboru se dnes již používají moderní přístroje a kominictví není pouze o vymetání sazí. Věřme, že Eliščiným příběhem se budou inspirovat i další dívky a kominic v naší republice přibude.

Speciální ocenění pro nejlepšího studenta si odnesl Ondřej Červenka, jemuž bude na začátku kariéry pomáhat zkušený náš kolega Zdeněk Pirožek. Jemu, ale i všem ostatním absolventům přejeme, aby zůstali ve svém oboru a aby jim jejich práce přinášela radost.